EGYPT - Starý i Nový

* Seznam králů starého Egypta: Období faraonů trvalo od roku 3000 př. n. l. do přibližně roku 30 př. n. l.
* Dynastie:
-Raně dynastické období     (1. až 2. dynastie; do cca 27. století př. n. l.)
  -Stará říše       (3. až 6. dynastie; 2700-2180 př. n .l.)
-První přechodné období      (7. až 11. dynastie)
-Střední říše         (11. až 14. dynastie; 2000-1800 př. n .l.)
-Druhé přechodné období     (14. až 17. dynastie)
-Hyksosové      (15. až 16. dynastie, cca 1674 až 1548 př. n. l.)
- Nová říše       (18. až 20. dynastie; 16. až 11. století př. n .l.)
- Třetí přechodné období      (21. až 25. dynastie; 11. až 7. století př. n .l.)
- Pozdní období       (26. až 31. dynastie; 7. století př. n .l. až 332 př. n. l.)
- Řecko-římský Egypt     (332 př. n. l. až 639 n. l.)
-Makedonští králové    (332 př. n. l. až 305 př. n. l.)
-Ptolemaiovský Egypt     (305 př. n. l. až 30 př. n. l.)
-Římská říše    (30 př. n. l. až 639 n. l.)

Náboženství

Starověcí Egypťané vyznávali polytheistické náboženství, tedy náboženství obsahující mnoho božstev. Toto náboženství existovalo v mnoha podobách, které společně koexistovaly ve stejný čas na různých místech země. Přesto však většina pantheonu byla společná pro celý egypt, třebaže role některých bohů/bohyň ve fungování světa se mohly, v závislosti na kraji, více či méně lišit. Existovalo několik rozdílných mýtů o vzniku světa, kde v čele každého z nich stálo jiné božstvo.

Přesto však mnohé aspekty tohoto náboženství (i přes jeho variabilitu) byly společné pro celý egypt a proto hovoříme stále o egyptském náboženství, třebaže současně vedle sebe (v závislosti na lokalitě) existovaly jeho různé obdoby.

Významnou roli v Egyptské mytologii hrál posmrtný život. Významné osoby (faraoni, kněží, vysocí úředníci) byly mumifikovány a uloženy do hrobek, spolu s velkým bohatstvím (například Tutanchamonův poklad). o tom, zda dotyčná osoba půjde do Říše mrtvých rozhodoval tzv. Usirův soud. V opačném případě duše nebo srdce (záleží na verzi mýtu) pozřela Amemait (=velká požíračka), démon s hlavou krokodýla, tělem lva a zadkem hrocha. Což pro dotyčného znamenalo definitivní smrt a žádný posmrtný život.

Další věcí, která značně ovlivňovala život egypťanů a která byla součástí naboženství, je maat. Tento pojem byl jedním ze základních kamenů (nejen) náboženského myšlení starověkých Egypťanů - jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že i faraon, který byl v jistém smyslu sám chápán jako božská (tedy z pravidel lidského světa vyňatá) bytost byl tomuto principu podřízen a jeho hlavním úkolem bylo nést zodpovědnost za dodržování maat. Ve staroegyptském náboženství tento princip představovala bohyně Maat, která byla bohyní pravdy a ztělesněním řádu.

Samotné slovo maat je pro svou komplexnost jen obtížně přeložitelné a spojuje v sobě pojmy jako „pravda“, „harmonie“ a „stabilita“ či prostě „správné jednání“. Reprezentuje všechno to, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné nejen propojení, ale i závislost. Výrazem fungování maat ve světě bohů jsou především mýty a legendy, ve světě lidském to jsou společenská pravidla a osobní lidská mravnost. V důsledku toho v egyptském pojetí splývalo respektování morálních pravidel v jedno s podporováním a udržováním kosmického řádu, jejich nedodržování naopak mohlo vést k jeho narušení. Zhroucením maat by došlo k zániku světa a vítězství chaosu (egyptsky isfet).

Samotné náboženství prošlo během tisíců let své existence i jistým vývojem. Za panování králů čtvrté dynastie se do státního náboženství (ta podoba náboženství vyznávaná královským dvorem) dostal na nejvyšší místo sluneční bůh Ré. V téže době se součástí královské titulatury stala fráze „sa-Ré“ syn Reův. Když později (ke konci druhého přechodného období) došlo k obnovení jednotného egyptského státu a vyhnání hyksóských panovníků ze země, pravilo se, že faraon a jeho armáda to dokázali, protože byli chráněny Vésetským bohem Amonem, který se v Nové říši dostal na vrchol státního pantheonu. Ale protože zde byla konkurence v podobě boha Rea, došlo nakonec v tomto pojetí k jejich splynutí: Amon-Ré. Původní podoby samostaných bohů však nezanikly a Amon-Ré, psaný též jako Amonra, se stal novým božstvem.

Ve třetím přechodném období, v pozdním období a hlavně pak v ptolemaiovském období byl Egypt pod silným řeckým vlivem (tzv helénizace), která se promítala i do náboženství. Za Ptolemaiovců se v egyptském pantheonu objevuje jako Esetin manžel bůh Serapis, což je božstvo spojující v sobě aspekty řeckého Dia a egyptského Usíreva. Helénský vliv na kulturu a náboženství však byl nejsilnější v Alexandrii a čím jižněji v Egyptě, tím v menší míře se helénizace projevovala.

VELMI STRUČNĚ: Když se Egypťané stali křesťany a později muslimy, přestali věřit, že člověk potřebuje své pozemské tělo pro existenci v posmrtném životě, takže se už nepotřebovali dávat mumifikovat.

Písmo

Egypťané používali hieroglyfy, avšak toto písmo ovládali jenom nejvzdělanější osoby - kněží a písaři. Hieroglyfické písmo rozluštil na přelomu 18. a 19. století Jean-François Champollion, díky nálezu Rosettské desky. Psali pouze na papyrus, jelikož tehdy ještě neznali papír. Hieroglyfy se psaly zleva doprava, zprava doleva nebo shora dolů. Orientace textu se pak dala určit podle orientace určitých znaků.

Hieroglyfické písmo není písmem obrázkovým, byť z něj zcela nepochybně vzniklo. Obecně se dají znaky tohoto písma rozdělit do tří základních skupin:

Ideogramy
Tyto znaky si podržely svoji původní hodnotu, čili jeden znak se rovná jednomu slovu. Je to odkaz na kořeny tohoto písma, které se projevovaly po celou dobu jeho existence a nikdy nevymizely.

Fonogramy
jsou znaky, které již mají fonetickou hodnotu, a představují buď hlásku či skupinu hlásek. Tyto znaky lze dále dělit na jednoslabičná (jedna hláska či slabika) dvouslabičné a existují dokonce i trojslabičné.

Determinativy
Tato poslední sada znaků je poměrně specifická. Tyto znaky třebaže neměly žádnou fonetickou hodnotu, přesto mohly ovlivňovat i výslovnost. Determinativy však nejsou ani interpunkcí ani diakritikou a v našem písmu pro ně neexistuje žádný ekvivalent. Tyto znaky plnily upřesňovací funkci pro případ, že se dvě slova psala stejně. Determinativ, jako poslední znak slova, pak upřesňoval jeho význam. Je to jako kdyby jsme si za slovo „lup“ nakreslili buď vlas a nebo lupičskou masku.

V některých případech mohl mít vliv i na výslovnost. Egyptština totiž, jako většina jazyků z té oblasti, ve své písemné podobě zachycovala pouze spoluhlásky. Samohlásky byly zachyceny jen zřídka a většina z nich ani neměla svůj písemný ekvivalent, takže determinativ mohl díky této vlastnosti hieroglyfického písma ovlivňovat i výslovnost.

Hranice jednotlivých skupin však nejsou nijak přesně vymezené a jeden znak mnohdy mohl v různých situacích sloužit jako fonogram a jinde zase jako ideogram.

 Názvy Egypta

V minulosti mívaly státy, nebo území na nichž se státy nacházely, poněkud odlišná jména, než jaká mají dnes. A čím vzdálenější minulost, tím propastnější se zdá být rozdíl mezi současným a tehdejším názvem daného území. Ani Egypt v tomto není výjimkou.

Kupodivu i naše současné označení má své kořeny v egyptštině, avšak původně to s názvem této země nemělo nic společného. Původně šlo totiž o označení pro Ptahův chrámový komplex v městě Mennofer (řecky Memfis) který byl nazývám "Palác Ptahovy Ka„ což se v egyptštině řekne “hat ka ptah„. Z tohoto názvu se však během staletí stala postupným vývojem zkrácení, která se mohla vyslovovat přibližně “hykupta" a v kteréžto podobě se s tímto označením setkali Řekové.

Ti si jej přizpůsobili svému jazyku a začali jej používat k označení celé země a dokonce k tomu i měli mýtus, v němž je to vlastně jméno prvního egyptského krále, po němž se nazývá i celá zem. Tento řeky zkomolený název zněl AIΓYΠTOΣ (Aigyptos). Když se s tímto označením pro Egypt setkali Římané, převzali jej a přizpůsobili si jej zase svému jazyku a tak vzniklo ÆGYPTVS (Égyptus), z čehož je pak odvozen náš současný název.

Sami Egypťané však svou zemi nazývali jinak. A neměli pro ni jen jeden název, ale hned několik a každý z nich vyjadřuje, jak Egypťané svou zem vnímali a co pro ně znamenala. (viz Staroegyptské názvy Egypta)